O mně
Jsem máma dvou vícejazyčných dětí a studentka doktorského studia aplikované jazykovědy. Pomáhám rodičům a odborníkům objevovat krásu vícejazyčnosti a provázím je na cestě za úspěšnou výchovou bilingvních dětí – přirozeně, srozumitelně a bez zbytečného stresu.
Krátká verze
(pro ty z vás, kteří spěchají):
-
Odbornost: Studuji doktorské studium jazykovědy a ve své práci se zaměřuji na specifika vícejazyčného vývoje a neustále se vzdělávám u zahraničních expertů, kteří s bilingvními dětmi pracují, účastním se ať už jako posluchač nebo přednášející tuzemských i mezinárodních konferencí na téma výzkumu dětské řeči.
-
Aplikace v praxi: Moderní poznatky ze zahraničí přenáším do našeho prostředí. Formou individuálních konzultací a skupinových workshopů pomáhám především jazykové smíšeným rodinám nacházet řešení šitá na míru jejich každodenní realitě.
-
Moje filozofie: Vědecké výzkumy a teorie jsou nesmírně cenné, ale samy o sobě rodině klid nepřinesou. Mým cílem je překládat tyto odborné poznatky do srozumitelné řeči a předávat je tak, aby okamžitě pomáhaly těm, kteří vícejazyčnost žijí den co den.
V co věřím:
Věřím, že každé dítě má své jedinečné tempo a každá rodina si zaslouží individuálnípřístup, který respektuje její vlastní dynamiku. Neexistuje jedno univerzální pravidlo anistejná cesta pro všechny. Proto se při své práci nesnažím rodiny napasovat do tabulek, alepomáhám jim najít jejich vlastní, udržitelný způsob, jak žít bilingvismus s radostí a lehkostí.
Co dělám, když zrovna nepracuji?
Když zrovna nepročítám nejnovější články o vlivu raného bilingvismu na neurologickédráhy, ráda trávím čas se svou rodinou, společným cestováním, sportováním,procházkami s naším čtyřnohým parťákem nebo si procvičím mozkové závityv hospodském kvíze. Pokud chci být chvíli sama, ráda si zahraju na klavír nebo sáhnu podobré knížce.
Proč dělám to, co dělám (pro ty z vás, kteří mají rádi příběhy)
Když jsem čekala první dítě, měla jsem za sebou studium angličtiny a španělštiny na filozofické fakultě a jako správná filoložka jsem věděla, že bilingvní výchova je stejně přirozená jako ta jednojazyčný a dětem nijak neškodí. Pár teoretických znalostí o bilingvismu bych tedy měla. Co by se mohlo pokazit?
Protože je můj manžel cizinec a každý máme jiný mateřský jazyk, bylo nám od začátku jasné, že naše dítě bude vyrůstat vícejazyčně. Jedinou otázkou bylo: v jakých jazycích vlastně? Manžel tehdy prosazoval angličtinu — přestože jeho rodným jazykem je španělština. Argumentoval tím, že „angličtina je dnes užitečnější“. Já zase tvrdila, že „angličtinu se dnes dřív nebo později naučí skoro každý“. Naše nekonečné jazykové debaty nakonec rázně ukončila budoucí babička, která prohlásila: „Já chci vnouče, které se mnou bude mluvit mojí řečí.“
A bylo rozhodnuto. Strategie „já česky, manžel španělsky a spolu tak nějak všechno možné“ vznikla víceméně spontánně a bez velkých rodičovských porad u flipchartu. Po narození dcery jsme plán poctivě dodržovali. Krátce po prvních narozeninách přišla první slova. Pak další. A další. Slovní zásoba rostla, objevily se první jednoduché věty a všechno vypadalo přesně tak, jak popisovaly chytré knihy o dětském vývoji.
Až na jednu maličkost. Ta slova byla skoro všechna česky. Španělštině dcera očividně rozuměla. Když jí manžel něco řekl, reagovala správně. Jenže odpověď? Vždycky česky. Naprosto důsledně a neochvějně. Jak malý národní obrozenec.
A čím déle to trvalo, tím víc začínal být manžel nervózní. Postupně na ni začal mluvit česky taky. Pamatuju si, jak jsem ho tehdy přesvědčovala: „Nepřecházej do češtiny. Chceme přece, aby uměla i španělsky.“ Jenže on se na mě podíval úplně zoufale a řekl větu, kterou jsem od té doby slyšela od rodičů nesčetněkrát: „Já ale chci, aby se se mnou dokázala domluvit.“ Snažila jsem se vytasit svoje teoretické znalosti z univerzity a řekla mu, že osvojování jazyka může být dlouhý proces, ale nejdůležitejší je vytrvat. Jenže manžel je
pragmatik a položil mi otázku, na kterou jsem neuměla odpovědět: „A jak dlouho mám ještě čekat?“
Dobrá otázka. A moje odpověď? Absolutně nulová. Ukázalo se, že moje akademické znalosti končí přesně v místě, kde začíná reálný život s batoletem.
Začala jsem proto skupovat knihy o bilingvní výchově, pročítat odborné studie a hledat odpovědi. Tou dobou už jsem si vedla detailní záznamy o dceřině slovní zásobě a jazykovém vývoji. S příchodem druhé dcery už jsem byla úplně ztracený případ. Z obyčejného zapisování se stal regulérní lingvistický výzkum. Psala jsem si deníky jazykového vývoje, dělala tabulky a nadšeně analyzovala dětské věty způsobem, který by normálním lidem pravděpodobně připadal lehce znepokojivý.
Jenže čím víc mě téma fascinovalo, tím víc jsem narážela na problém: většina kvalitních odborných studií byla schovaná za paywally. A protože moje touha po odpovědích byla zřejmě silnější než zdravý rozum, napadl mě naprosto logický plán: Přihlásit se na doktorát
a získat tak (téměř) neomezený přístup do akademických databází.
A tak jsem se deset let po státnicích ocitla zpátky na univerzitě, přestože jsem při magisterské promoci naprosto upřímně přísahala, že na akademickou půdu nikdy nevkročím. :-D
Když dnes lidem říkám, čemu se věnuju, většinou se setkávám se dvěma extrémy. Lidé bez zkušenosti s bilingvismem často říkají: „Co na tom vlastně zkoumáš? Vždyť děti nasávají jazyky jako houby.“ Rodiče vícejazyčných dětí se naopak ptají: „Když děti nasávají jazyky
jako houby, proč to moje připomíná spíš pařez?“
Právě tyhle otázky mě nakonec přivedly k myšlence založit tenhle projekt. Protože rodiny většinou nepotřebují další komplikovaný vědecký článek plný odborných termínů. Potřebují pochopení, podporu, praktické informace a někdy taky slyšet, že to, co právě
zažívají, je úplně normální.
A jak to dopadlo s naší prvorozenou? Postupně začala do českých vět s tátou nenápadně přimíchávat španělská slovíčka. Bylo jich víc a víc, až jednoho dne španělština převládla úplně. Kolem tří let už s tátou mluvila čistě španělsky.
I když… občas se ty dva jazykové světy promíchají dodnes. Protože upřímně — když máte k dispozici dva jazyky, proč nevyužít oba? Zvlášť když cucaracha je prostě mnohem více funny než obyčejný šváb