top of page

Když dítě odmítá mluvit druhým jazykem: Jak ho citlivě rozmluvit a nezpůsobit mu blok?

2. 11.
Minut čtení: 3

Představte si situaci: mluvíte na své dítě španělsky, anglicky nebo německy. Víte, že vám rozumí každé slovo, protože bez zaváhání přinese přesně tu hračku, o kterou jste ho požádali. Jenže když vám má odpovědět, zarytě použije češtinu. Den co den, větu za větou.


V lingvistice se tomuto stavu říká pasivní bilingvismus a pro rodiče je to nesmírně frustrující fáze. Často se dostaví pocit zklamání: „Kde jsem udělal/a chybu? Proč se mnou nechce mluvit mojí řečí?“


Dobrá zpráva je, že jste chybu neudělali. Pojďme si ukázat, kde je v této situaci schovaný onen pověstný zakopaný pes a jak můžete dítěti pomoci najít cestu k produktivnímu mluvení – hravě a bez slziček.


Mozek jako mistr v šetření energie

Proč to děti dělají? Odpověď je překvapivě prostá a pragmatická: mluvčí přirozeně volí cestu nejmenšího odporu.


Jak už víme z minulých článků, jazyky se u bilingvních dětí málokdy vyvíjejí naprosto stejným tempem. Většinou je jeden jazyk silnější (ten, kterým mluví okolí, kamarádi ve školce, většina rodiny) a druhý slabší. Vyjádřit složitější myšlenku v tom silnějším jazyce vyžaduje od dítěte mnohem méně energie a mentálního úsilí.


A teď se na to podívejte dětskýma očima: Máma mi rozumí, i když odpovím česky. Táta mi taky rozumí. Tak proč bych se měl/a namáhat a skládat složitou větu v angličtině, když to jde jednoduše?


Pokud dítě nemá reálnou potřebu a motivaci slabší jazyk aktivně použít, prostě to neudělá. Nutit ho, trestat ho nebo předstírat, že mu nerozumíte (když ono moc dobře ví, že mu rozumíte), většinou vede jen k slzám, znechucení a k tomu, že se dítě zablokuje ještě víc.


Jak z toho ven? Musíme vytvořit prostředí, kde se z mluvení stane hra a přirozená potřeba. Zde jsou praktické tipy, jak na to:


1. Kouzlo jednojazyčného plyšáka (nebo mazlíčka)

Tohle je jeden z nejkrásnějších a nejefektivnějších triků pro menší děti. Pořiďte (nebo společně v pokojíčku najděte) plyšáka – pojmenujme ho třeba medvídek Teddy. Dítěti s naprostou vážností prozraďte tajemství: „Teddy přijel z Anglie. Rozumí a mluví jenom anglicky. Když na něj budeš mluvit česky, bude smutný, protože ti nebude rozumět.“ Dětská představivost udělá zázraky. Najednou to nejste vy, kdo po dítěti vyžaduje cizí jazyk. Je to Teddy, kdo potřebuje pomoct a chce si hrát. Úplně stejně skvěle to funguje, pokud pořídíte živého domácího mazlíčka (psa, křečka) a přesvědčíte dítě, že toto zvířátko je Dán rozumí jen povelům výhradně v dánštině.


2. Změna prostředí a „třetí strana“

Dokud je dítě doma s vámi, ví, že čeština funguje. Motivace se dramaticky změní, když do hry vstoupí někdo třetí. Může to být babička na videohovoru, která opravdu česky neumí, rodilý mluvčí na hlídání, bilingvní kamarád ze sousedství nebo prázdniny v zemi, kde se daným jazykem mluví. Když dítě na vlastní kůži zažije situaci, kdy mu s češtinou nikdo nerozumí, bleskově přepne z režimu „nechce se mi“ do režimu „potřebuji se domluvit“.


3. Technika nedokončených vět

Nenutťe dítě opakovat celé věty, ale pomáháte mu je spoluvytvářet. Když po vás chce hračku a řekne to česky, vy odpovězte ve svém jazyce, ale nechte konec věty otevřený pro jeho doplnění. Například: „Oh, you want the red...“ a počkáte. Dítě často automaticky a bez přemýšlení vykřikne: „...car!“ Oslavte každé takové slovíčko. Chvalte za snahu, ne za dokonalost.



Hlavně trpělivost

Pasivní bilingvismus je fáze. Může trvat měsíce, někdy i roky. Nejdůležitější je nepolevit – mluvte na dítě menšinovým jazykem dál, i když vám odpovídá tím většinovým. Pořád mu tím budujete obrovskou pasivní slovní zásobu a strukturu jazyka. Až se jednou dostane do situace, kdy ten jazyk bude opravdu potřebovat (v patnácti na brigádě v zahraničí, nebo v sedmi na táboře), budete koukat, jak rychle ta „zapomenutá“ slova naskočí.

 

Co nás čeká příště? Domácí prostředí máme zmapované. Co se ale stane, když bilingvní dítě poprvé opustí bezpečné rodinné hnízdo a nastoupí do školky nebo školy, kde se mluví úplně jiným jazykem? V příštím článku se podíváme na téma: Nástup do institucí a sociální tlak – jak připravit vícejazyčné dítě na novou školku a jak ustát nevyžádané rady okolí.


Chcete vědět, jak bez slziček zvládnout nástup do školky? Zapište se do mého newsletteru níže a získejte přístup k dalším praktickým radám (nebo k informacím o mé chystané knize).



Zdroje k tomuto článku:

  • Dörnyei, Z. (2009). The L2 motivational self system. In Z. Dörnyei & E. Ushioda (Eds.), Motivation, language identity and the L2 self (pp. 9–42). Multilingual Matters. https://doi.org/10.21832/9781847691293-003

  • Genesee, F., Nicoladis, E., & Paradis, J. (1995). Language differentiation in early bilingual development. Journal of Child Language, 22(3), 611–631. https://doi.org/10.1017/S030500090001000X

  • Green, D. W. (1998). Mental control of the bilingual lexico-semantic system. Bilingualism: Language and Cognition, 1(1), 67–81. doi:10.1017/S1366728998000133

  • Grosjean, F. (2010). Bilingual: Life and reality. Harvard University Press.

  • Lanza, E. (1992). Can bilingual two-year-olds code-switch? Evidence from a bilingual child and her monolingual parent. Journal of Child Language, 19(3), 633–658. https://doi.org/10.1017/S0305000900011557

  • Tomasello, M. (2003). Constructing a language: A usage-based theory of language acquisition. Harvard University Press.

  • Yamamoto, M. (2001). Language use in intermarried families: A case study of perspective and behavior. Multilingual Matters.

bottom of page