„S dvěma jazyky musíte začít hned od narození, po šestém roce věku už to nepůjde tak snadno a cizí jazyk se bude učit jen horko těžko jako předmět ve škole.“ Pokud se zajímáte o vícejazyčnou výchovu, pravděpodobně jste na podobné varování narazili. V literatuře i na internetu se často mluví o kritickém období pro osvojování jazyků. Výsledkem je, že rodiče čtyřletých či pětiletých dětí propadají panice a pocitu viny: „Propásli jsme to. Začínáme pozdě. Už to nemá smysl.“ Je to

„Je mu dva a půl roku a mluví hrozně málo. Určitě je to tím, že na něj mluvíte dvěma jazyky. Raději s tou angličtinou přestaňte a mluvte jen česky, jinak nezačne mluvit nikdy.“ Slyšeli jste někdy podobnou radu? Možná padla od dobře mínící babičky, kamarádky na hřišti, nebo – co je nejsmutnější – z úst učitele, logopeda či pediatra. Strach, že bilingvismus způsobí opoždění řeči, je jako temný stín, který provází mnoho vícejazyčných rodin. Když jednojazyčný sousedovic chlapeček

Znáte to. Sedíte si spokojeně na dětském hřišti, srkáte studenou kávu, na kterou konečně došlo, a vaše tříleté bilingvní dítě se hrabe v písku. Najednou na vás otočí hlavu a s naprosto vážnou tváří zahlásí: „Mami, look jaký velký worm!“